Západní Tatry – Roháče

S babím létem roku 2020 se nám povedlo rozloučit se horách, a to na krásných oblých hřebenech Nízkých Tater, jejichž západní půlku zalitou zářiovým sluncem jsme prošli. Již tehdy, při cestě zpátky vlakem, jsme vytyčili cíl podobné podzimní výpravy na rok příští, tedy letošní. Rozlučka s podzimním sluncem měla tento rok proběhnout z hřebenů a vrcholků Západních Tater, neboli Roháčů. Je to část Tater, která je trochu oddělena od zbytku pohoří a tvoří první ostré vrcholy, jež vidí putující od západu. Jsou o něco divočejší a méně navštěvované než zbytek Tater s jejich známými lokalitami jako Štrbské Pleso či Lomnický Štít. Místní vrcholky jsou také specifické svou podobou – „rohatostí“ a nejznámější Ostrý Roháč pak dal celé oblasti jméno.

Celé září jsme nadšeně sledovali fotky horských turistů, kteří si na facebookové skupině sdělovali krásné zážitky z tůr (nejen) v Tatrách se slunečným počasím babího léta. Samozřejmě nic netrvá věčně a předpověď s blížícím se termínem našeho odjezdu začala náš optimismus chladit. Vyrazili jsme v úterý večer koncem září, směr Liptovský Mikuláš. Cesta nočním vlakem rychle utekla a brzy ráno jsme byli na místě. Plánovali jsme nakoupit menší zásoby a vydat se směrem do Zuberce, což je vesnice na západní výspě Západních Tater. Bohužel na Slovensku byl ten den pro nás nečekaný státní svátek, museli jsme se tedy spokojit jen se svými „železnými zásobami“. Autobus nás tak alespoň přiblížil pod začátek vedlejšího hřebene a my začali stoupat na první vrchol – Babky. Počasí přálo a vzhledem k svátku jsme potkávali řadu slovenských turistů. Vrchol jsme zdolali relativně lehce a pokračovali pak po hřebeni, který zakončuje výrazný Sivý vrch se svými šedými a bílými útesy. Nahoře se sešla řada výletníků, my ale museli dál, bočním hřebenem. Co se zdálo být cestou na chvíli, se ukázalo být náročným terénem se spoustou skal a náročných přelezů, místy i jištěnými řetězy. Jakkoli jsme takovou cestu nečekali, dodala nám hned první den zážitky a trochu adrenalinu. V Zuberci jsme se následně ubytovali v prázdném penzionu a podařilo se nám i přes státní svátek nakoupit v místní večerce. Další den (čtvrtek) nás čekal nástup na hlavní hřeben Roháčů – ze Zuberce strmě lesem vzhůru až do sedla Pálenice a pak až na holé hřebeny. Postupně jsme překonali vrchol Brestová, spadli do hlubokého sedla a znovu vystoupali na Salatín. Z něj pokračuje cesta přes velice vyhledávaný a malebný hřeben zvaný Skriniarky – úzký a skalnatý úsek, kde je potřeba hledat cestu mezi skalkami, přelézat a místy opět šplhat po řetězu. Na vrcholu Spálená se pak otevírá poprvé pohled na Roháče v celé kráse a za nimi jsou ve větší dálce k poznání i vrcholy zbytku Vysokých Tater, proto jsme zde hned uvařili oběd. Během něj se ale začala vyplňovat předpověď na následující dny. Během pár minut se v údolí před námi začaly dělat mraky a než jsme se znovu vydali na cestu, nebylo již z hřebene přes oblačnost vidět nic. Bohužel naše cesta vedla pod mrakový příkrov. Z Baníkovského sedla nás čekal sestup do Ťatliakovy chaty, která se skrývala o mnoho set metrů níže, na dně údolí. Cestou jsme se ještě zastavili u liduprázdných Roháčských ples, ale museli jsme spěchat dále. Déšť nás rychle vyprovázel a pár set metrů před chatou nás stihl skropit.

Na Ťatliakově chatě už se ten večer hřála další česká výprava, která měla stejný cíl jako my, ale s výhledem počasí příštího dne ambiciózní přechod hlavních vrcholů (tedy Ostrého Roháče, Plačlivého, Trí Kop a podobně) předem vzdali a zahájili souboj s lahví rumu. My jsme byli optimističtější, nicméně déšť od rána dalšího dne nás přinutil sedět v jídelně u stolu a koukat z okna. Pršet přestalo krátce po poledni a my jsme s vírou ve vlastní rychlé nohy vyrazili na pokus vrcholy zdolat. Lehké mrholení se nezdálo být vážné, po hodině už nás ale začalo povážlivě máčet. Když jsme se vyšplhali do Smutného sedla, přidal se prudký vítr. Pokusili jsme se vyrazit na Tri Kopy a zdolali prvních několik set metrů, pak jsme ale uznali, že to nemá cenu – vidět nebylo nic, mokré bylo všechno a nebylo tedy o co stát. V chatě jsme se pak celý zbytek dne i v noci sušili. Počasí dalšího dne (soboty) bylo podobné, pouze bez deště a mrholení. Vystoupili jsme znovu do Smutného sedla – vítr na nás opět čekal, bez deště byl ale snesitelný. Vydali jsme se po hřebeni na druhou stranu a relativně rychle zdolali vrchol Plačlivé, pokračovat na vedlejší, relativně obtížný Ostrý Roháč jsme si ale netroufli, nehledě na to, že bychom z takového výstupu opět nic neměli. Zvolili jsme tedy záložní variantu sestupu do Jamnické doliny a cestu až do Pribyliny. Tím jsme vlastně přechod Roháčů měli za sebou, rozhodně ale ne v podobě, na jakou jsme se těšili. Závistivě jsme se ohlíželi přes rameno na vrcholy za námi a co chvíli se nám zdálo, že mraky, které je obklopovaly, se už už protrhnou. Nepříznivé počasí ale vydrželo i celý následující den, kdy už jsme seděli ve vlaku zpátky. Nutno však podotknout, že pár dní poté se vrátilo krásné slunečné počasí a pokud lze věřit fotkám dalších turistů, v Tatrách se od té doby drží skoro bez přestávky. Zkrátka se nám to příliš nevyvedlo, ale tím spíše budeme příští rok znovu připraveni vyrazit.

Mára