23. – 29. srpna 2021
V loňském roce jsme se hned v prvních červencových dnech vydali do rakouských Alp, konkrétně do okolí Schladmingu a ledovce Dachstein. Využili jsme tak tradiční putovní tábor našeho místního skautského oddílu, při kterém prošlapáváme hlavně slovenské a české hory a povýšili ho do velehor rakouských. Čas začátku července měl výhodu dvou volných svátečních dnů, ale v jeho neprospěch naopak na místě promlouvaly zbytky sněhu a rozsáhlá sněhová pole neslunečných úbočích. Alpy nás nicméně nezklamaly, proto jsme na letošní rok naplánovali opakování, ale zvolili jsme termín až v pozdním srpnu. Kdo si ještě letošní srpen s jeho vrtkavým počasím pamatuje, domyslí si, že jsme nevolili ideálně, ale popořadě.
V roce 2020 jsme se vydali do Nízkých, resp. Schladmingských Taur, jejichž vrcholky se pohybují zhusta okolo 2 500 metrů nad mořem. Letos jsme zatoužili zdolat vyšší vrcholky a oproti stanování (které není zdaleka všude v Rakousku legální) vyzkoušet pohostinnost rakouských horských chat. Zvolili jsme proto Tuxské Alpy, což je masiv, který se zvedá převážně do výše okolo 2 800 m.n.m. a nachází se hned jižně od známého střediska Innsbruck (tedy v Tyrolsku). Naplánovali jsme si cestu relativně na lehko (díky očekávanému zázemí chat) a vyrazili jako vždy vlakem. První den jsme strávili na cestě a přenocovali na studentském internátu přímo v Innsbrucku. Další den nás uvítal drobným deštěm, ale chlácholili jsme se, že ve vyšších polohách nás nepotká. Hned na začátku jsme ušetřili síly a dobrých 1 000 výškových metrů nás vyvezla místní kabinová lanovka. Nahoře sice nepršelo, ale mlha, lépe řečeno mrak, byl všudypřítomný. Ten den jsme měli jsme v plánu krásný hřeben z kopce Patscherkofel přes skály porostlé zakrslými borovicemi – zlatý hřeb celé několikadenní tůry. Sluníčko jsme ale viděli jen sporadicky a celý den se potáceli mlhou a poměrně silným větrem. Cesta navíc vytrvale stoupala, neboť naše cílová chata ležela až téměř ve výšce 2 700 metrů, těsně pod vrcholem Glungezer a byla to vskutku horská kabina – oplechovaná a ukotvená v okolních skalách. Uvnitř se k večeru sešlo docela dost nocležníků a my byli jediní ne-německy mluvící. Místní personál radil na další den vyrazit velmi brzy, protože následující část byla nejnáročnější z celé několikadenní trasy. Vstávali jsme tak okolo 6 hodiny, což nebylo příliš těžké – jeden z nocležníků v našem „matrazenlageru“ (tedy sdíleném ubytování pro spořivé turisty) totiž celou noc strašlivě chrápal. A jelikož jsme dvakrát spořiví, odmítli jsme možnost na chatách snídat a vařili jsme si vždy venku, kus opodál, na vlastním vařiči. Mělo to své kouzlo – zvlášť toto ráno (ač chladné) s oblačností hluboko pod námi a azurem nad námi skutečně vypadalo jako na střeše světa.
Etapa toho dne byla skutečně velmi náročná – vedla kamenitým a úzkým hřebenem, místy s cestou jen tušenou mezi skálami. Zároveň jsme na ní překonávali hned 4 vrcholy převyšující 2 700 m.n.m, včetně toho nejvyššího z celé výpravy, Rosenjoch (2 796 m.n.m.). Ačkoli celá etapa měla cca 15 km a její poslední část vedla po horské silnici, šli jsme jí celý den a do další chaty dorazili těsně před večeří. Uvítala nás tam ta nejlepší a nejmilejší obsluha, jakou jsme kdy potkal a jelikož se tato chata nacházela na konci horské silnice a kousek od ní je umístěna vojenská posádka místního výcvikového prostoru, byla obsazena daleko více než chata přechozí. Noc nebyla z hlediska chrápání spolunocležníků o mnoho lepší, takže jsme opět vstávali okolo 6 hodiny a v 7 už vařili kaši u horského potůčku. Měli jsme tentokrát před sebou vcelku slunečný den, procházeli jsme dlouhé zelené úbočí se spoustou krav a vystoupali do sedla. Tam jsme uschovali batohy a vystoupili na krásný vedlejší vrchol Grafennsspitze a kochali se tam překrásnými výhledy. Na další chatě jsme se opět potkali s milým přijetím. Večer pak nastala očekávaná změna počasí a z tepla jsme oknem sledovali, jak vítr žene údolím vzhůru cáry mlhy a mraky a bavili se tím, kolikrát vypadne elektrický proud (u 20ti jsme přestali počítat). Ráno bylo zataženo a výrazně se ochladilo. Stoupali jsme osaměle dlouhou cyklostezkou, pak jsme odbočili a zamířili opět do větších výšek – čekal nás masiv Rastkogelu (2 762m). Cestou se začalo ukazovat, že svahy okolních vysokých hor vypadají jakoby čerstvě pocukrované. Brzy jsme na sníh narazili otevřeně, či spíše na silnou námrazu – na hřebeni se totiž přidal velmi silný a ne zrovna teplý vítr. Na vrcholu Rastkogelu jsme se ani nemohli příliš zdržet, počasí nás hnalo zpět dolů druhou stranou – přes úbočí a kolem horských slatin na proti ležící výspu a do chaty Rastkogelhütte. Ta se tak jmenuje bezesporu, protože z ní je výhled právě na masiv Rastkogelu, v mlze však byla sotva vidět chata samotná. Protože jsme měli dost času, udělali jsme si dobrovolný výlet po okolních vrcholcích a průrvou v mracích zahlédli i pár slunečních paprsků.
Další den byl již předposlední a sliboval další zhoršení počasí a déšť. Sklesali jsme do horské obce Hochfügen a mrholení nás začalo provázet, později se rozpršelo, jednoho člena naší výpravy postihla náhlá ale silná nevolnost a stále nás čekal velký výstup na horu Kreuzjoch a k místní chatě. Náladu výpravy drželo nad vodou hlavně vědomí, že jde o předposlední den a zítra se jede domů, takže se to nějak zvládne. Jak to ale bývá, nic netrvá věčně: zapředli jsme družný hovor, odvrátili myšlenky jinam a zanedlouho bylo všechno jinak: přestalo pršel a vykouklo slunce. Na kopci jsme nalezli naší poslední chatu – miniaturní, zato s krásným dřevěným výčepem pro pár hostí a kachlovými kamny. Dali jsme si opět nepovinnou vycházku na blízký vrchol a také obhlédli cestu na ráno, až budeme spěchat na lanovku dolů. Do toho nám začal padat déšť se sněhem, takže jsme se vrátili mokří a sníh se pak sypal celý večer, až ho bylo několik centimetrů. Někteří hosté se pak šli ven koulovat, což byla sice zábava, ale naší ranní cestu dost divokým terénem to spíš zkomplikovalo. Opět jsme ráno vyrazili velmi brzo, ke stanici lanovky dorazili s rezervou a při čekání na první kabiny jsme stihli opět uvařit snídani. Dole nás lanovka vyložila pár kroků od vlakové zastávky, odkud nám ihned jel do Jenbachu, pak na Linec a pak už domů.
Mára
