1. – 12. července 2020
Pro letošní rok jsme dlouho pomýšleli na putovní tábor, který by byl o něco náročnější, než naše klasické puťáky posledních let. Chození přes menší hory, častý pobyt v kempech i relativně vyšší počet účastníků připomínaly spíše klasický tábor a my zatoužili po něčem drsnějším. Zároveň začátek prázdnin uprostřed týdne lákal k prodloužení tradičně týdenního putování na více dní.
Původní plány o návštěvě Ukrajiny, Rumunska nebo jiných divočejších končin zhatila v průběhu jara karanténa, nicméně otevřenost jižních sousedů v Rakousku a jejich vysoké hory nabízely dostatečnou alternativu. Po nedlouhém rozmýšlení padlo rozhodnutí na Schladming a jeho okolí – Schladminské Taury a Dachstein.
Na obkroužení hřebenové tůry na jedné straně a přechod náhorní plošiny na druhé straně údolí jsme si vyčlenili celkem 12 dní, zásoby na prvních 6 dní jsme si nakupili ještě v Čechách a 1. července se v 11 lidech vydali vlakem směr Schladming. Než naváže putovní deník psaný jedním z našich skautů přímo během výpravy, uvedu ještě pár faktů: celkem jsme ušli za 12 dní 120 km, nastoupali 7400 m a naklesali 7200 m. Nejvyšší vrchol, který jsme na svých cestách zdolali, měl 2550 m nad mořem. Na počátku výpravy naše batohy vážili v průměru okolo 20 kg (v čase samozřejmě váha klesala) a pouze dvakrát jsme nocovali v zázemí (kemp). Zažili jsme dny, kdy nás peklo slunce pod nebem bez mráčku, noc, kdy pršelo 12 hodin v kuse i probuzení do teplot okolo 0 °C. Jak se tento koktej líbil jednomu ze skalních účastníků našich puťáků si můžete přečíst na následujících řádcích.
„Jak jsme opět skočili na špek“
Den 1 – První den začal už před 5. hodinou ráno a z velké části ho naplnila cesta do Tábora, Lince a Schladmingu, vše vlakem. Potom, co jsme dorazili, jsme se rozhodli vynechat cestu do kempu, který ležel mimo naši trasu, ale odpracovat si první část cesty a utábořit se až na kopci, nad hranicí lesa, kde je dovoleno volně kempovat. Museli jsme ale vyjít obří krpál s převýšením 1000 m za deště a se 20 kg na zádech. Následné táboření nebylo kvůli všudypřítomné vodě, vlhku a nerovnému terénu žádný med, ale zvládli jsme to. Večeři jsme začali vařit už skoro za tmy a spát šli okolo 23. hodiny. Když jsem spali, byla nám velká zima.
Den 2 - Ze začátku vypadal úžasně. Přecházeli jsme skalnatý hřeben ve výšce okolo 2000 metrů od vrcholu Hochwurzen směrem k horskému jezeru a chatě Ignaz-Mattis. Cestu nám brzdilo několik sněhových polí, na které jsme si museli začít zvykat a naučit se, jak se po nich pohybovat. Po několika hodinách začalo znovu pršet. Na konci etapy u jezera jsme mohli spát v prázdné stodole, ale starší rozhodli, že ve stanech to bude lepší - a to byla chyba! Pršelo celou noc.
Den 5 - Ráno bylo krásné. Snídali jsme vydatnou pohankovou kaši a někteří slabší jedlíci šli napřed si dát raději kakao do chaty. Na dnešek jsme zvolili lehčí trasu a vyhnuli se přechodu strmého Greifenbergu. Cesta byla krásná – vodopády, visuté mosty a jezero, ve kterém jsme se namočili. Odpoledne jsme velmi dlouho hledali místo na stan ve svahu okolo staré salaše zvané Neualm. Najít kombinaci rovného a suchého povrchu a zároveň nekemptovat přímo na cestě není jednoduché. Nakonec jsme museli slevit z požadavků na rovný terén i sucho. Odměnou nám byl dechberoucí západ slunce na okolních horách a hřebenech, který možná trumfl kempovací zážitek předchozího dne.
Den 6 - Ráno jsme se krásně probudili, vyšli jsme kopec a vydali se zdolat poslední sedlo první etapy našeho puťáku. V sedle Neualmscharte se někteří vydali pokořit nejvyšší vrchol naší výpravy – Kleine Wildstelle a jeho 2550 m nad mořem. Pak nás čekalo už jen klesání podél jezer a vodopádů. Na konci jsme měli opět možnost se vykoupat a poobědvat na krásné pláži. Pak se začalo zatahovat a my museli pospíchat dolů z kopce, přiblížit se zastávce autobusu, který chceme zítra chytit. Začalo pršet a my stále neměli postavené stany. Schovali jsme se do autobusové zastávky a dobrovolníci se v lijáku vydali hledat místo na přenocování. Nakonec jsme v dešti stany postavili a uvařili večeři na zastávce, relativně v suchu. Snad bude zítra líp. K večeři bude opět něco s cambánem (náš výraz pro tvrdý turistický salám), kterého začínáme mít všichni plné zuby.
Den 9 – Dnes jsme pokračovali po hlavní cestě přes náhorní plošinu Dachsteinu. Cesta byla příjemná a víceméně rovná. Při zastávce na oběd šli někteří doplnit cukry do chaty. Poté jsme se rozdělili na dvě skupiny - jedna šla zdolat horu Niederer Ochsenkogel (2218 m nad mořem) a druhá šla dolů na plánované místo pro kemp. Hledání místa pro stan bylo opravdu složité - šli jsme dolů 500 výškových metrů a skupina, která šla na kopec, nás pak musela dohnat - byli trošku naštvaní. Nakonec jsme našli místo... a lehli jsme si na mraveniště.
Den 10 – Po snídani jsme hned vyrazili dolů do vesnice Hallstatt. Cestou jsme měli možnost podívat se na pár vodopádů. Do kempu jsme dorazili celkem brzy. Bylo příšerné vedro, proto jsme šli k jezeru se vykoupat. Byly tam různé prolézačky, krásná travnatá pláž a dost lidí, ale pěkně jsme se ochladili. Večer pršelo, tak jsme se stáhli do kempu udělali večeři, nabily mobily a šli do stanu. Později večer naštěstí pršet přestalo.
Den 3 - Probuzení po celé noci deště není příjemné. Většina lidí má mokré oblečení. Mně bylo kvůli dobré pozici ve stanu teplo, ale jeden z našich skautů má kvůli dešti mokrý spacák a proto musíme čekat, až mu uschne. Morálka klesá. Kvůli počasí, které slibuje další déšť, jsme si zkrátili dnešní trasu o polovinu a míříme jen k nejbližší chatě – Keinprechthütte. Na místě jsme si dali polévku, utábořili se v ohradě s kravami (se svolením místních) a nejmokřějšího skauta poslali spát a sušit do chaty. Zbytek nás spal v stanech obklopen klinkáním kravských zvonců a občasným funěním krav čuchajících po našich dobrotách.
Den 4 - Ráno bylo slunce a i po zbytek dne bylo krásně. Šli jsme přechod dvou sedel, abychom dohnali ztrátu z předchozího dne. Čeká nás tak přes 1000 m stoupání a ještě více klesání a míjíme chatu Landwirseehütte. Pod průsmykem Gollingscharte jsme narazili na dlouhé sněhové pole, které nás zpomalilo, ale nezastavilo. Nahoře v sedle se nabízí odbočka na nejvyššího horu široko daleko – Hochgolling. Kvůli špatnému počasí z minulého dne ale nemáme čas na výstup, který se i tak jeví jako dost obtížný. Pokračujeme tedy dál a klesáme na planinu zvanou Gollingwinkel – ohromný přírodní amfiteátr, který je ze stran obklopen vysokými hřebeny, čelo představuje masiv Hochgollingu a otevírá se pouze na sever do údolí. Místo kde spíme je opravdu velmi krásné. Jsou zde přátelští koně, kteří v noci pádí okolo nášich stanů. Majestát hor okolo nás uchvacuje.
Den 7 - Ráno po dešti bylo celkem pěkně. Cestu do údolí jsme si zkrátili autobusem a zamířili doplnit zásoby na druhou půlku výpravy. Do obchodu šli první nakoupit starší - pro erární věci a hlavně potraviny. Potom šli ostatní - koupit si hlavně něco na zub. Koupili jsme toho hodně - přes wafle po jogurty. Po nákupu si někteří dali kuře. Poté nás čekal obří kopec z vesnice Aich až k horským jezerům náhorní plošiny okolo ledovce Dachstein - 850m. Když jsme došli do cíle, vypadalo to zde majestátně. Krásné místo u jezera s lavičkami, stoly a přístřeškem, kam jsme mohli složit batohy. K večeru se začíná citelně ochlazovat.
Den 8 - Celou noc byla zima. Probuzení nebylo příjemné. Posnídali jsme a vyrazili k nejbližší chatě, která ale spíše připomínala domek a nebyla otevřena turistům, takže jsme pokračovali dál. Dnešní cesta nebyla výškově náročná, ale vzdálenost byla jiná pohádka. Někteří padali vyčerpáním. Bylo velké vedro. Odpoledne jsme dorazili k malému jezírku – plavali v něm černí mloci. Dnes se ve stanu skoro nespalo - každý spal někde mezi skalami pod širákem.
Den 11 – Od 7 ráno velmi pršelo, takže jeden ze stanu byl podmočený. Naštěstí se déšt brzy zmírnil, ačkoli po celý den úplně neustal. Dali jsme si snídani a rozdělili se na dvě skupiny: jedna zůstala v kempu a druhá se vydala do nedaleké jeskyně. Skupině, která šla do jeskyně, se moc nedařilo. Pršelo, měli hlad a nikde nebylo nic k sehnání. Kvůli tomu, že jedna z cest byla uzavřená, tak nestihli dřívější prohlídku a museli čekat 45 minut...hladoví. V jeskyni byla obrovská zima, ale také úchvatná podzemní řeka. Z jeskyně všichni vylezli hladoví jako vlci. Padl nápad dát si něco v restauraci, ale kvůli vysokým cenám dost lidí nechtělo. Tak se rozhodli, že se půjde až do kempu (9 km) o hladu a v dešti. Cesta to byla dlouhá, otravná a náročná. Když jsme dorazili, tak jsme si dali zasloužené tortily s cambánem a někteří poté šli ještě do obchodu nakoupit něco dobrého do rýže plánované k večeři. Večer už byl poklidný a nakonec přestalo i pršet.
Den 12 - Ráno jsme vstávali brzy aby jsme stihli vlak. Díky naší rychlé chůzi jsme na nádraží čekali ještě hodinu. Po čekání přijel vlak a vyjeli jsme směr Linec (museli jsme jednou přestoupit). V Linci jsme čekali 2 hodiny na spoj do Budějovic. Někteří si dali oběd, někteří pouze sváču. Když jsme nasedli do vlaku, bylo v něm vedro a během cesty se to nezměnilo. V Budějovicích jsme čekali hodinu na spoj do Tábora, tam jsme se rozdělili jsme se na dvě skupiny - ti, co pokračovali ve vlaku do Prahy a ti, kteří museli přestoupit, aby mohli vystoupit v Benešově a následně jet vlakem do Týnce.
Hodnocení puťáku: 1-
PS: Příští rok už jim na špek neskočíme.... možná
deník skauta, upravil Mára (Rimmer)
