20. – 26. července 2019
Na letošní putovní tábor jsme vyrazili opět na Slovensko (už potřetí za poslední 4 roky), protože skýtá nejlepší kombinaci divočiny, hor, které milujeme a dostupnosti vlakem, která je pro nás, coby velkou skupinu, vždy nutností. To platilo tento rok obvzlášt, když se nás na Malou Fatru a okolí vydalo rekordních 20, včetně několika nováčků (co se týče putování po horách).
Sešli jsme se 20. července na týneckém nádraží již velmi brzy (v 7:20) a to ještě měli někteří z nás za sebou náročnou noc s přepadem kamenického tábora ve Vojkově. Čekala nás téměř celodenní cesta vlakem nejprve do Prahy, pak do Púchova, následně do Bytče a ještě autobusem do Súľova, kde jsme v krásném kempu postavily stany a uvařili první společné jídlo – těstoviny s uzeným masem.
Tentokrát jsme se pro velký počet rozdělili na 3 stany a 3 vařící skupiny, každou se svým kotlíkem a vařičem a také se zodpovědností za vlastní vaření a nošení většiny surovin. Pro skupinu starších vedoucích nebylo vaření chutných jídel takový problém, pro skupiny mladších členů a začínajících vedoucích to byl občas oříšek, ale o to víc se na společné akci naučili nejen vařit, ale také přebírat za sebe odpovědnost.
Po celkem brzké večeři jsme se ještě v sobotu vydali navštívit nedaleký Súľovský skalní hrad, na kterém jsme zastihli nádherný západ slunce.
Druhý den jsme zanechali batohy v kempu a vydali se obkroužit súľovskou kotlinu po okolním hřebeni a jeho skalnatých vrcholcích. Zde se projevila nezkušenost některých členů i špatný odhad počasí – během cesty nám začala docházet voda a vyprahlá krajina dnešních dní nám nedovolila ji nikde doplnit. Zkrátili jsme proto svou trasu a i díky tomu nás odpolední déšť zastihl už v kempu.
Třetí den jsme sbalili stany, protože nastal čas přesunout se jinam, přešli jsme sedlo Pod Roháčom a přehoupli se k Žilině, kam jsme dorazili přes zříceninu hradu Hričov. V Žilině jsme nakuopili a pak jsme s batohy a krosnami zcela zablokovali autobus z Žiliny do Terchovej, protože jsme se potřebovali přiblížit do kempu Nižné Kamence. Spolucestující to naštěstí brali většinou sportovně a s humorem pomocí gymnastických prvků přeskakovali nás i naše batohy. Kemp v Nižných Kamencích byl na naše poměry luxusní s jedinou nevýhodou – malou možností rozdělat oheň.
V úterý nás čekal jeden z hlavních cílů puťáku – výstup na Malý Velký Rozsutec přes žebříky mezi vodopády a korytem potoka Hlboký. Cesta to byla vskutku nádherná – tůně, vodopády a koryta plná růzračné vody. Bohužel po výstupu do sedla Medzirozsutce jsme zjistili že mrak a mrholení, která nás doprovázelo od rána se ve výšších polohách nerozptýlilo, ale nabralo na intenzitě a přidaly se nárazy větru. Rozhodli jsme se hned pro další stoupání a vynechání Malého Rozsutce, ale ani dalších několik set výškových metrů nepomohlo a na vrcholu Velkého Rozstuce (1610 m.n.m.) byla nulová viditelnost. To spolu s větrem a nutností přelézat skály za pomocí řetězů netvořila ideální kombinaci, proto jsme se rychle vyfotili a vydali se na nesnadnou zpáteční cestu, nejprve po skalních stupních a posléze rozbahněným a kluzským svahem. Na konci dne se na nás v kempu ale přeci jen usmálo slunce. V úterý nás v Terchovej ještě čekal hlavní nákup na následující přechod hřebene, který jsme museli pozorně naplánovat a sepsat. Výsledných několik desítek kilo potravin bylo ještě třeba rozdělit podle možností našich účastníků.
Ve středu už jsme se vydali na hlavní a nejnáročnější část naší pouti. Nejprve jsme lesem a potom přímo po sjezdovce (kolmo k vrstevnicím) museli vystoupat přes 1000 výškových metrů na hřeben Malé Fatry a po něm jsme se vydali na vrchol Chleb (1647 m.n.m.) a na chatu pod ním, kde jsme nocovali. V chatě se sešlo spoustu turistů, ale díky krásnému počasí i dostatku místa pro všechny zde panovala výborná atmosféra – podpořená jistě tím, že bylo možno se vykoupat v ledovém, ale zato nejvýše položeném bazénu (1415 m.n.m.) na Slovensku. Večer jsme uvařili výbornou tarhoňu s párkem a protlakem a ráno posnídali ještě lepší krupično-ovesnou kaši posílenou hromadou borůvek z okolního lesa!
Posíleni jsme se vydali na poslední den našeho putování, opět po hřebenu Malé Fatry. Jako první jsme navštívili Velký fatranský Kriváň – nejvyšší bod celého týdne (1709 m.n.m.) a pak přes Pekelník a Malý Kriváň (1671 m.n.m.) jsme směřovali na vrch Suchý, kterým končí hlavní hřeben. Kvůli náročnosti poslední části trasy jsme se však rozdělili v sedle Vráta a přes Biele skaly (název opravdu nelže, bylo více šplhání než chození) a Suchý se vydala jen skupina 6 zdatnějších, ostatní zamířili do chaty a počkali na nás později. V Chatě pod Suchým se nám dostalo přivítání od ovcí a koz, ale take jsme zde narazili na stále častější problém s nedostatkem vody – dostali jsme přiděleno 1 litr na osobu, což ale s pomocí blízkého potoka na vaření i pití stačilo.
V sobotu ráno jsme vstávali časně v 6:00, připravili poslední společné jídlo (jak jinak, než ovesnou kaši ze sušeného mléka se sušeným ovocem) a vyrazili do Nezbudské Lúčky na vlak. Cestou jsme se ještě stihli osvěžit a opláchnout ve Váhu, který tekl bystře okolo. Po krátké zastávce v Žilině na nádraží a doplnění posledních zásob jsme se vydali na dlouhou cestu do Prahy, kde jsme velice těsně stihli plánovaný vlak to Týnce a vrátili se do náručí našich blízkých v plánovaném čase, ačkoli podle mě moc brzy. 🙂
Trocha čísel a statistiky na závěr: za 5 a půl dne jsme ušli něco přes 62 km, což se nemusí zdát mnoho, když však vezmene v potaz velikost skupiny, několik nováčků ve věku 12 let a hlavně nastoupené převýšení téměř 4,5 km (a naklesaných 4,8 km), nemáme se za co stydět. Dále se snědlo 1 kg krupičky, 3 kg ovesných vloček, 5 l mléka, 2 kg sušeného mléka, 7,5 kg těstovin, 1,5 kg kuskusu a nepočítaně chleba a drobných věcí – vše se neslo na zádech spolu se 3 stany, 3 kotlíky na vaření a 4 plynovými bombami a dalšími věcmi.
Přesto a právě proto jsou podle mě naše puťáky to nejlepší, co během roku s oddílem zažijeme.
Mára (Rimmer)
