Poslední samurajové ve Vojkově

29. června – 13. července 2019

Jako každý rok náš oddíl zakončil školní a skautský rok hlavním 14 denním táborem v Podolí u Vojkova, který ověřil, co se kdo za rok naučil, jak zesílil a zmoudřel a kdo je případně zralý pro složení skautského slibu. Již druhým rokem netrávíme tábor spolu jako celý oddíl – a to hlavně kvůli našemu počtu. Letos jsme tak ve Vojkově přivítali pouze skautky, mladší a starší skauty (Mravence a Choboty) a větší část vedoucích (Rangers a Roverů). I tak jsme však přesáhli počet 30 dětí. Letos jsme se sešli hned první den prázdnin – sobotu 29. června a rozloučili se 13. července.

Náš tábor si je vlastně každý rok velmi podobný – má daná jasná pravidla, režim i zvyklosti. Vše začíná víkend před koncem prázdnin, kdy je třeba za pomoci rodičů dopravit na tábořiště důležité věci a postavit hlavní stavby, to jsme zvládli letos výborně. Tábor sám pak probíhá podle jasného vzoru: budíček v 7:30, rychle následovaný rozcvičkou (někdy hravou a někdy běhací), po ní si dáme snídani a čaj a ranní nástup, kdy za zpěvu skautské hymny vztyčíme českou vlajku. Mezitím speciální služba projde všechny teepee a ohodnotí, jak si kdo uklízí – nejlepší dostane na konci tábora odměnu, nejhorší skončí v potoce. Poté se hodinu a půl věnujeme pracím pro tábor – to je doba, kdy každý se každý musí zasložit za to, aby náš tábor mohl fungovat. Činnosti jsou různé – mezi ty časté patří sbírání a příprava dřeva do kuchyně, stavba táborových staveb (jídelna, lávka přes potok, hangár, hřiště), úklid, sekání trávy a další drobné činnosti. Okolo 11 nás čeká vždy svačina a po ní program pro jednotlivé družiny, které se věnují tomu, co je baví, případně věcem, které vedoucí družiny považuje za důležité. Po poledni máme vždy výborný oběd připravený naší kuchařkou Denčou (spolu s tím, kdo má denní službu) a pak 2 hodiny polední klid. Odpoledne se vždy věnuje hlavní hře, která se prolíná celým táborem (tzv. celotáborovka) a po večeři se vytvoří několik skupin věnujících se různým aktivitám (deskové hry, zpívání, hraní frisbee apod.), které se provozují až do večerky ve 22:00. Během noci pak držíme dvouhodinnové hlídky, abychom zajistili, že se po táboře nebude potloukat nikdo cizí a zároveň, že nás nepřepadnou členové jiného skautského oddílu a nepotupí nás tím, že nám ukradnou vlajku, dvěře od kamen, snídani či jinou zásadní věc.

Mimo pravidelný režim se věnujeme dalším nepravidelným skautským činnostem jako je plnění bobříků (mezi tradiční patří mlčení, hlad, uzlování nebo šifrování), očista v indiánské potní chýši (naše chlouba a každoroční zlatý hřeb tábora pro většinu starších) případně příprava starších vlčat a světlušek na jejich slib u vlastnoručně postavené hranice. Pro starší je pak připravena výzva plnění Třech orlích per, což je prakticky obdoba bobříků. Hlavní náplní celých 14 dní je však utužování přátelství a pocitů vzájemnosti a získávání vzpomínek a pocitů, které vydrží po celý život

celotáborová hra

Jak jsem již zmínil, je zvykem, že celým táborem nás provází jedna hlavní hra s dějovou linkou, která udává ráz celých 14 dní a spojuje tématicky většinu aktivit a her. Letos jsme se rozhodli pro poznávání japonské (přesněji samurajské) kultury a přesunuli jsme se do předindustriálního Japonska na konci 19. století – tvz. období Meidži. Jelikož Japonsko se v té době s pomocí zahraničního kapitálu a poradců prudce modernizovalo, bylo prvním úkolem účastníků tábora hned v sobotu večer vybudovat coby zástupci 5 největších měst ekonomiku Japonska ve hře „investice“. Bohužel každý ví, že součástí Japonska té doby byla třída samurajů – vlivná a vojensky silná skupina, která modernizaci země a odbourávání tradic nesla nelibě. Po problémech se samuraji během sobotní hry se proto děti rozhodly, že je třeba se s nimi vojensky vypořádat a během neděle prodělaly intenzivní vojenský výcvik, který zakončili tažením proti samurajům s plnou polní a zbudováním vojenských ležení na loukách v okolí tábora. Napůl vycvičená armáda japonských branců se však samurajům nemohla rovnat a podlehla ve 3 rychlých bitvách vedených za úsvitu (5:00) pondělního dne. Děti se tak z tažení vrátily již jako zajatci samurajů a byly nuceny přivyknout na pořádek samurajské vesnice (např. vykoupat se hned ráno v potoce, aby čistotným samurajům nezaváněly). Úterý, středa a čtvrtek pak byly věnovány odhalováním tajů a krásy japonské kultury a ve vesnici/táboře probíhaly aktivity jako výroba papíru, kaligrafie, výuka japonské historie, výuka kodexu samuraje (bušido), výroba meče nebo samurajské hry. Vše mělo za úkol přesvědčit zajatce, že být samurajem je ta správná cesta. V pátek a sobotu jsme se pak vydali do okolí tábora pomáhat „okolním vesnicím“, konkrétně do Osečan a Vrchotových Janovic, kde stáli o šikovné a ochotné pracanty. Přaspali jsme mimo tábor a v sobotu se pochodem vrátili zpět. Večer pak následoval slavnostní oheň oznamující půlku tábora a po něm jsme debatovali o vztahu přírody s lidskou činností, průmyslem a modernizací – přesně v duchu našeho zápasu tradičních samurajů s novátorskými tendencemi.

V neděli se naše debata stala realitou, když do naší samurajské vesnice vpadli stavitelé železnice a v rámci práce na nové dráze uzavřeli most vedoucí k našim milovaným latrínám. To samozřejmě děti coby budoucí samuraje nepotěšilo, protože musely celý den používat delší a méně pohodlnou trasu. Po poradě s radou starších samurajů se proto rozhodly zasvětit svůj život a meč ideálům a pravidlům samuraje a ochránit vesnici/tábor před zničením ve jménu průmyslu a modernizace. V noci tedy samurajové uspořádal sabotáž stavitelů - všichni samurajové se museli proplížit kolem hlídačů se svítilnami, aniž by byli spatřeni, ve stavitelském táboře ukrást nástroje potřebné k výstavbě železnice a potom se nepozorovaně dostat zase zpátky do tábora.

Další den se všichni stále radovali z úspěchu předešlé noci, ale boj za svobodné a tradiční Japonsko ještě nebyl zdaleka vyhraný. A tak jsme se v pondělí odpoledne vydali pěšky do Vrchotových Janovic na audienci u japonského císaře, který se doslechl o naší vzpouře a sabotáži želenice. Útočiště nám poskytla skautská klubovna v Janovicích, kde se konala i samotná audience. Samurajové si připravili svou řeč na audienci u císaře, kterému hodlali vysvětlit problémy, jaké jim překotná industrializace způsobuje. Císařovi rádci nedovolili, aby samurajové císaře přesvědčili o pravdě a dokonce je nechali odvést do palácového vězení. Samurajům se naštěstí ještě toho večera povedlo utéct a urychleně se vydali zpátky do tábora pod rouškou tmy.

Ve středu se samurajové začali připravovat na závěrečnou bitvu proti armádě císařových rádců. Vymysleli si ve skupinkách formace a strategie, které můžou v bitvě použít a vyrobili si signalizační praporky.

Další den odpoledne už nastal čas boje, kdy samurajové nastoupili na bitevní (neboli hrací) pole i se svými kimony, meči a praporky. Proti nim se postavila o něco méně početná, zato výrazně lépe vyzbrojená armáda císařových poradců. Po dlouhém nerozhodném boji nepřátelé nasadili nejnovější zbraně a techniku a rozdrtili poslední zbytky samurajského odporu. Tak se potupení a bojem poznamenaní samurajové museli vrátit do tábora bez úspěchu.

Ale to nebyl konec našeho příběhu. V pátek jsme si sice všichni začali balit k odjezdu domů, ale ještě se celá samurajská vesnice vydala znovu za císařem v posledním pokusu otevřít mu oči. Samurajové císaři, jak velí jejich čest, nabídli spáchat po prohrané bitvě seppuku (tradiční samurajskou sebevraždu), pokud si to bude přát. Tím by dokázali svou naprostou oddanost Japonsku a samurajským ideálům. Císař se obrátil na své rádce a zeptal se jich, jestli by pro něj také byli ochotni zemřít. Ti takovou oběť odmítli, protože jejich prioritou byl od začátku jen vlastní prospěch. Císař si díky tomu uvědomil, kdo jsou jeho praví rádci a spojenci a své proradné rádce nechal uvěznit.

Tak byl uzavřen letošní příběh celotáborovky a někteří z nás už v pátek začali opouštět tábor a vydali se domů. Ještě se ale pro zbylé skauty  a rodiče, kteří se rozhodli strávit ve Vojkově večer, konal závěrečný oheň. Nezastavil nás ani déšť, který celý den přicházel a odcházel. Užili jsme si krásné slavnostní zapálení ohně, spoustu písniček, opákání buřtů po odslavnostnění ohně i dlouhou noc s kytarou u ohně v teepee.

V sobotu, poslední den, zůstalo v táboře už jen pár z nás, ale i tak jsme si udělali ještě ranní nástup a připravili tábor na předání kamenickému oddílu. A pak už se každý vydal vlastní cestou.

Lada a Mára (Rimmer)